Laboratorní vyšetření u diabetu

Diabetes mellitus 1. typu je autoimunitní onemocnění, způsobené destrukcí β-buněk cytotoxickými T-lymfocyty. Zároveň však u těchto nemocných můžeme prokázat v krevním séru různé typy s diabetem asociovaných autoprotilátek; ty sice nemají cytotoxický účinek, signalizují však probíhající autoimunitní proces. Velmi příhodně je účinek cytotoxických lymfocytů přirovnáván k ohni, zatímco autoprotilátky představují pouze kouř, který k ohni patří, ale sám nemá ničivý účinek.

Autoprotilátky bývají prokazatelné měsíce až roky před propuknutím klinických příznaků: musí být totiž zničeno více než 90 % β-buněk, aby byla produkce inzulinu tak nízká, že vede k příznakům diabetu. Při dalším průběhu diabetu pak autoprotilátky často postupně mizí.

V praxi se prokazují následující autoprotilátky se vztahem k DM1:

• autoprotilátky proti buňkám Langerhansových ostrůvků (islet cells autoantibodies, ICA);
• autoprotilátky proti inzulinu (insulin autoantibodies, IA);
• autoprotilátky proti glutamátdekarboxyláze (glutamic acid dexarboxylase autoantibodies, GADA);
• autoprotilátky proti intracelulární části tyrozinfosfatázy (insulinoma 2-associated autoantibodies, IA-2A);
• autoprotilátky proti specifickému transportéru zinku (zinc transporter 8 protein islet autoantibodies, ZnT8A)

Kromě inzulinu jsou všechny antigeny, proti kterým se autoprotilátky tvoří, lokalizovány intracelulárně, musí proto probíhat destrukce β-buněk, aby se antigeny zpřístupnily imunokompetentním buňkám.

ICA a GADA jsou prokazatelné u 70 – 80 % osob s DM1 v době nástupu onemocnění, další typy autoprotilátek mají o něco menší senzitivitu. Nález autoprotilátek představuje zvýšené riziko rozvoje DM1 v budoucnu; riziko přitom roste s počtem typů detekovaných protilátek, popisuje se přibližně 3, 16, 40 a 50% riziko u nálezu 1, 2, 3 a 4 typů autoprotilátek. Riziko dále zvyšuje nález DM1 v příbuzenstvu nebo přítomnost rizikového HLA genotypu.

Dá se předpokládat, že stanovení autoprotilátek bude mít velký význam u příbuzných osob s DM1 v době, kdy budeme schopni preventivní léčbou tlumit autoimunitní proces a oddálit tak nástup onemocnění.

Jak bylo uvedeno, diabetes mellitus 1. typu je autoimunitní onemocnění. Protože se autoimunitní onemocnění často sdružují, doporučuje se pomýšlet na možnost DM1 i u osob s diagnostikovaným jiným autoimunitním onemocněním (celiakie, autoimunitní thyreoiditida apod.). Naopak u nemocných s DM1 myslíme i na možnost přítomnosti jiných autoimunitních chorob.