Laboratorní vyšetření u diabetu

Základní učební text. 

Absolvování vám zabere cca 120 minut.

6. Stanovení glukózy v krvi (glykémie)

Stanovení glukózy v krvi patří k základním vyšetřením u diabetika, užívaným v diagnostice i kontrole léčby.
Druh a konzervace biologického materiálu pro stanovení glykémie

V podstatě užíváme dvojí biologický materiál:

  • žilní krev; přídavek antikoagulantu (K3EDTA, Na2EDTA) brání sražení krve, zatímco fluorid sodný (NaF) slouží jako inhibitor glykolýzy a zajišťuje stabilní koncentraci glukózy po dobu nejméně 24 hodin. Protože fluorid sodný inhibuje až jeden z posledních enzymů glykolýzy (enolázu), jako vhodnější se jeví okyselení krve citrátovým pufrem, kdy je glykolýza zastavena okamžitě. Plazma žilní krve je nezbytná pro diagnostiku diabetu. Někdy je stanovována koncentrace glukózy v séru žilní krve – obvykle tehdy, kdy jsou požadována další laboratorní vyšetření. Předpokladem pro tento způsob je včasné oddělení séra od erytrocytů;
  • kapilární krev (obvykle z bříška prstu) slouží ke kontrole léčby diabetika. Pacient si může glykémii stanovit sám pomocí osobního glukometru, stejně tak se vyšetřuje glykémie v režimu POCT na jednotkách intenzivní péče, operačních sálech či na oddělení akutního příjmu nemocnic. Kapilární krev je možné též odeslat k vyšetření do laboratoře či shromažďovat doma při vyšetření glykemického profilu; v tomto případě se krev odebírá do konických nádobek z plastu („eppendorfek“), obsahujících antikoagulant a inhibitor glykolýzy; je třeba zajistit, aby byl odebrán patřičný objem krve, odpovídající přídavku konzervačního činidla, a po odběru obsah zkumavky promíchat. Jinou možnost představuje odběr přesného množství kapilární krve (obvykle 20 μl) do krátké kapiláry a její převedení do malé zkumavky s lyzačním roztokem; tím je zajištěna stabilita glykémie při transportu do laboratoře.
Metody stanovení glykémie

Ke stanovení glykémie slouží metody spektrofotometrické a elektrochemické. Spektrofotometrické metody jsou vhodné pro velké série vyšetření a jako materiál užívají krevní plazmu nebo sérum. Jsou dvě:

  • metoda glukóza oxidázová, kdy je glukóza oxidována vzdušným kyslíkem. Reakci katalyzuje glukózaoxidáza a vzniká δ-glukonolakton a peroxid vodíku. Ten pak v další reakci, katalyzované peroxidázou, působí oxidaci bezbarvého chromogenu na barvivo;
  • metoda hexokinázová, kdy je glukóza přeměněna v reakci s ATP na glukóza-6-fosfát; reakci katalyzuje hexokináza. Glukóza-6-fosfát je pak oxidován koenzymem NADP+ na kyselinu 6-fosfoglukonovou, reakci katalyzuje glukóza-6-fosfátdehydrogenáza. Vzniklá redukovaná forma koenzymu NADPH absorbuje ultrafialové světlo s maximem při vlnové délce 340 nm.

Elektrochemické metody využívají imobilizovanou glukózaoxidázu a detekují vzniklý peroxid vodíku. Při jeho oxidaci na anodě vzniká elektrický proud, jehož velikost je úměrná koncentraci glukózy. Na tomto principu pracují jak velké laboratorní glukometry, zpracovávající naředěnou kapilární krev, tak osobní glukometry, do kterých se vkládá diagnostický proužek, na který se nenese kapilární krev přímo. Výhodou elektrochemických metod je možnost pracovat s plnou krví (nevadí optické vlastnosti vzorku), potřeba krve při užití osobních glukometrů je minimální, řádově několik µl.