Laboratorní vyšetření u diabetu

Základní učební text. 

Absolvování vám zabere cca 120 minut.

5. Genetika diabetu

Diabetes mellitus 1. typu je typické multifaktoriální onemocnění s poměrně silnou genetickou složkou. I když se v poslední době našla řada genů, asociovaných s tímto typem diabetu, nejlépe jsou prozkoumány alely hlavního histokompatibilního systému (HLA) II. třídy, které se podílejí na 30 – 50 % genetického rizika rozvoje onemocnění. Mezi dětmi s DM1 je asi 50 % jedinců s vysoce rizikovým genotypem HLA DR3/4-DQ8. Jedinci s tímto genotypem a s genotypem DR4/DR4, mající v rodinné anamnéze toto onemocnění, mají 20% riziko, že v průběhu dětství se u nich objeví autoprotilátky; u jedinců s tímto genotypem bez rodinné zátěže je riziko 5%. Další studium genů asociovaných s DM1 má značný význam zejména v souvislosti s budoucí preventivní léčbou. 

Diabetes mellitus 2. typu je komplexní onemocnění, v jehož etiopatogenezi se uplatňují genetické faktory i vliv prostředí. Asociační studie objevily asi 40 genů se vztahem k diabetu 2. typu. Osoby, mající jednoho z rodičů s diabetem 2. typu, mají 40% pravděpodobnost, že se u nich během života vyvine toto onemocnění, potomci obou rodičů s DM2 onemocní dokonce se 70% pravděpodobností. Konkordance mezi monozygotními dvojčaty je 70 %, mezi dizygotními jen 20 – 30 %. Je nesporné, že významný je i vliv prostředí, zejména nezdravý způsob života s nadměrným přívodem a nedostatečným výdejem energie. Podle jedné z hypotéz se DM2 objevuje jako následek genetické selekce typů uchovávajících energii v podobě zásobního tuku, což jim umožnilo přežití období nedostatku. Dnes však tento genotyp představuje zvýšené riziko obezity centrálního typu a s ní spojené inzulinové rezistence až diabetu 2. typu.

V některých případech byly objasněny mutace konkrétního genu, např. pro glukokinázu, genu pro inzulin, inzulinový receptor, genů pro nukleární transkripční faktory řídící vývoj β-buněk apod. Nemocní spadají do klinické jednotky zvané MODY (Maturity Onset Diabetes of the Youngs). Diabetes se u nich manifestuje obvykle před 25. rokem věku a zprvu nevyžaduje léčbu inzulinem; průběh a riziko komplikací závisí na typu mutace.