Lymphogranuloma venereum není jen exotika!

Lymphogranuloma venereum není jen exotika!

autor MUDr. Hana Zákoucká -
Počet odpovědí: 0

Půvaby exotiky si určitě každý představuje jinak, málokdo se ovšem těší na exotickou infekční chorobu. Snad kromě diagnostika, pro kterého je taková zkušenost mimořádnou možností převést učebnicové axiomy ve skutečnost. Jednou z příležitostí posledních let (cca do roku 2003) je šíření Lymphogranuloma venereum (LGV) zejména mezi „muži majícími sex s muži“ (MSM) po celé západní Evropě. Ve více než 70% případů se jednalo o HIV pozitivní pacienty.

Vyvolavatelem infekce je Chlamydia trachomatis (CTR) z čeledi Chlamydiaceae, rodu Chlamydia. Sérovary (L1 , L2 , L3), které LGV způsobují, jsou natolik odlišné od ostatních sexuálně přenosných CTR (D až K), že bývají označovány také jako biovar. Uvažuje se i oddělení do zvláštního druhu. Rozdílnost je dána především větší invazivitou choroby. Odolnost vůči vnějším fyzikálním a chemickým vlivům ale není velká, velmi rychle hynou při teplotě nad 56°C, po expozici běžným desinfekčním prostředkům, nesnášejí vyschnutí. Z těchto důvodů se LGV přenáší prakticky pouze sexuálním kontaktem. Onemocnění je endemické v oblastech tropů a subtropů.

V klinickém obraze, po inkubační době cca 2 – 3 týdny (3 – 30 dní), obvykle odlišujeme 3 stadia.

V I. stadiu vzniká z papuly až papulopustuly plošná ulcerace se serózní sekrecí a povleklou spodinou. Projev je typicky na genitálu, event. perigenitálně. Inkubační doba může být i výrazně delší. Bakterie se rovněž mohou vyskytovat zcela asymptomaticky v uretře nebo v cervixu (uvolňování z buněk exocytózou bez jejich zničení a lokální reakce). Za těchto okolností se nosič nebo nosička stávají významným zdrojem choroby pro ostatní populaci.

Za zhruba další 2 týdny se původce lymfatickými cestami dostává do spádových uzlin. Lymfadenitida je výrazná, bolestivá, fixovaná ke kůži, proti spodině však pohyblivá. Kožní povrch se zbarvuje od zarudlé přes lividně-červenofialovou až po hnědočervenou. Centrum léze absceduje a následně perforuje na povrch. Vytéká hnisavý sekret. Po zhojení zůstává vtažená jizva.

II. stadium provázejí celkové příznaky – horečka, slabost, nechutenství, celková nevůle. Mohou se objevit revmatoidní obtíže, exantémy typu erythema nodosum nebo multiforme, konjunktivitida, heparosplenomegálie, artralgie, meningoencefalitida, bolesti hlavy.

U žen a MSM se v souvislosti s receptivním análním pohlavním stykem může objevit proktitida nebo proktokolitida. Bývá přítomna hlenovitá až hemoragická sekrece z rekta, bolesti v oblasti anu, obstipace, horečka, tenesmy. Zároveň hrozí sekundární bakteriální superinfekce.

Po několika měsících až letech se objevují následky zánětu v podobě III. stadia – fibrózy a striktury v genitální eventuálně rektální oblasti a elefantiáza zevního genitálu.

Laboratorní průkaz je v případě klinického nebo epidemiologického (depistážní šetření kontaktů nemocných) podezření vždy dvou-krokový. Je nutné využít dostatečně citlivou a spolehlivou diagnostickou metodu pro detekci CTR. V současné době je to především PCR nebo real-time PCR. V případě pozitivity je nutné doplnit genotypizaci, která odliší sérovary D-K od L1 - L3. Vzhledem k vzácnému výskytu je vhodná úzká komunikace mezi laboratorním a klinickým pracovištěm.

Sérologické vyšetření má pouze význam orientační. Vzhledem na časovou prodlevu (párové sérum) a nemožnost prokázat specificky přítomnost LGV biovaru je lze k diagnostice využít jen stěží.

Depistáž se provádí u všech sexuálních partnerů z posledních 60 dní před vznikem pacientových obtíží.

Pacienti jsou léčeni antibiotiky (tetracykliny, makrolidy, azalidy) a podrobují se režimovým opatřením až do prokázaného zhojení lézí a negativní mikrobiologické kontroly (PCR).

V ČR se až do roku 2010 prakticky nevyskytovalo (ojedinělé importy u pacientů původem z endemických oblastí). V současné době bylo díky důsledné klinické práci kolegů s FN Bulovka zachyceno (v NRL pro chlamydie, SZÚ) 11 případů LGV proktitidy u MSM. Často po sexuálním kontaktu s cizincem. Anamnéza (sexuální a cestovní) se tak opět stává důležitou součástí vyšetření a odkrývá možnosti infekční etiologie u chorob řešených spíše na interních nebo chirurgických pracovištích.