Syfilis (příjice, lues) je celosvětově rozšířená, bakteriální infekce, přenosná převážně pohlavním stykem (90%). Řadí se tedy mezi pohlavní choroby – sexuálně přenosné infekce (STI).
Původcem je Treponema pallidum subsp. pallidum (viz snímek z elektronového mikroskopu) anaerobní až mikroaerofilní spirochéta. Jejím jediným přirozeným hostitelem je člověk. Nedostatečná metabolická výbava mikroba brání úspěšné in vitro kultivaci (pasáž se provádí na vnímavých laboratorních zvířatech) a významně ztěžuje přímý průkaz infekce. Většina v ČR zachycených případů je diagnostikována na základě protilátkové odpovědi makroorganismu – detekují se antikardiolipinové protilátky a antitreponemové protilátky. Velmi často se tak děje na základě obligátního sérologického screeningu vycházejícího z platné legislativy (vyhl. 195/05 Sb., 143/08 Sb., 422/08 Sb. atd.) a také z jistého setrvávání v systému screeningu platného v minulých desetiletích (vyšetření při přijetí na lůžkové odd.).
Hlavním důvodem je nepochybně komplikovaný průběh samotné choroby, ve kterém se střídají stadia klinická (I. = ulcus durum, tvrdý vřed; II. = generalizace provázená exantémy a dalším postižením; III. = projevy orgánových lézí a poškození CNS v praxi velmi vzácné) s latentními obdobími bez klinických obtíží anebo patrných následků zhojených projevů (zcela výjimečně jizvy po I.stadiu nebo tzv. stigmata po prodělané vrozené lues). Klinická diagnostická náročnost je dobře charakterizována klasickými kánony venerologie:
- neexistuje místo, na kterém by se příjičné změny nemohly vyskytnout,
- lues jako „simia morborum“ napodobí prakticky jakoukoliv nemoc.
Zvláště ve II. stadiu (cca od 2. až 3. měsíce po nákaze), jehož substrátem je hematogenní rozsev treponemat do celého organismu, se mohou objevit příznaky postižení libovolné tkáně nebo orgánu. Přesto obvykle bývá příjice zařazena do diferenciální diagnostiky pouze v souvislosti s erozí nebo vředem v oblasti genitálu a perigenitálně (méně již u extragenitální lokalizace – až 10% primárních projevů) anebo u nesvědivého výsevu vyrážky u mladých pacientů. Ostatní manifestace podezření na specifickou (syfilitickou) etiologii nebudí a to tím méně, pokud se jedná o jedince starší 50 let.
V kontrastu k nastíněnému směru tradičního uvažování se v posledních letech opakují pacienti s luetickým oftalmologickým postižením v souvislosti s recentní infekcí (tj. do 1 až 2 let po akvirování). Za uplynulých 10 měsíců byli při konfirmačním vyšetření v NRL pro dg. syfilis zachyceni tři (rok narození 1966, 1969 a 1939). Po neúspěšné ambulantní léčbě (kortikoidy aplikovanými lokálně i celkově) zánětlivé afekce jednoho oka byli pacienti indikováni k hospitalizaci pro provedení diferenciálně diagnostických vyšetření k vyloučení neinfekční (autoimunitní) a infekční etiologie (toxoplazmóza, CMV atd.). Jako součást vstupních vyšetření při přijetí do nemocnice byl indikován rovněž screening syfilis. Ten a následně pozitivní konfirmace potvrdili u těchto pacientů floridní akutní syfilis s uveitidou, iridocyklitidou. Podání penicilinu parenterálně, dávkované s přihlédnutím k možnému postižení CNS (až u 50% případů syfilis I. a II.), vedlo k bezprostřednímu zlepšení stavu. Pouze u 72 letého pacienta vznikly pozánětlivé retrakce sklivce s následným oslepnutím postiženého oka.
I když je postižení oka při syfilis spíše ojedinělé, je tato možnost se stoupajícím počtem akutních infekcí (od roku 2006 2 až 3násobný vzestup ročního počtu diagnostikovaných čerstvých onemocnění) stále reálnější a obohacuje klinickou rozvahu o další rozměr „STI v očním lékařství“. Poslední případy také ukázaly již zapomenutou prospěšnost obligátního screeningu syfilis.