Stárnutí je vlastností živého organismu, v pojetí člověka je však stáří mnohdy chápáno jako mizení, vyhasnutí, zánik. Je jistě rozdíl v tom, jak vidí a definují stárnoucího člověka ostatní věkové skupiny, a tím, jak on sám se cítí a vnímá. Všichni, kdo se zajímáme o tuto skupinu pacientů a hlavně o ni pečujeme, víme, že vymezení geriatrického pacienta formálně nad 65 let nesouhlasí mnohdy s „biologickým věkem“. Cílem příspěvku je seznámení s novým pojetím geriatrického pacienta. Geriatrický pacient může být definován jako člověk vyššího věku, u něhož involuční a chorobné změny ovlivňují natolik funkční stav a schopnosti, že dochází ke zhoršení adaptability, regulačních mechanismů, toleranci k zátěži. Předmětem oboru geriatrie se tak stává senior ne dle věkových kriterií, ale dle jeho tzv. „křehkosti“. Jde vlastně o definování některých funkčních charakteristik geriatrického pacienta, které jsou významné z důvodů závažnosti či častosti postižení. Proces stárnutí je ovlivňován samotnými involučními procesy, dále pak řadou rizikových faktorů- jako malnutrice, dehydratace, polypragmazie, porucha kognitivních funkcí apod. Tyto faktory jsou příčinou tzv. neprospívání seniorů. Centrem pozornosti geriatrie je zlepšení soběstačnosti seniora. Je dána stavem funkční zdatnosti pacienta a náročností prostředí, v němž žije. Udržována či obnovena může být zlepšením jeho zdatnosti a výkonnosti. Jedná se o významné aspekty z hlediska kvality života ve stáří i z hlediska koordinace péče. Mezioborová spolupráce z tohoto hlediska se tak stává vhodným prostředkem.
Klíčová slova: geriatrie, křehký pacient, stárnutí |
Více informací zde ... |