Charakteristika imunoanalytických metod

Indikátory u imunoanalytických metod

Obecně se jedná o antigeny nebo protilátky, které jsou vhodným způsobem označeny a tak umožňují kvantifikaci výsledku imunoanalytické reakce. Tyto látky jsou schopny buď samy o sobě produkovat detekovatelný signál, nebo jeho produkci zprostředkovaně vyvolat. Imunoreaktivita značené látky musí být identická s imunoreaktivitou látky neznačené.

Indikátory lze rozdělit do dvou skupin, na radioaktivní a neradioaktivní.

Jako první indikátory byly v imunoanalýze používány substance značené vhodným radionuklidem. Nejčastějším radionuklidem využívaným k přípravě indikátorů pro účely radioimunoanalýzy je 125I. Vedle něj se v praxi využívají i jiné radionuklidy, například 3H, 12C nebo 57Co. Obecným požadavkem na radioindikátor je, aby byl radiochemicky čistý, tedy aby obsahoval radionuklid vázaný pouze v jedné chemické formě.

Později (ve snaze o získání stabilnějších indikátorů s vyšší specifickou aktivitou) byly ke značení využívány i neradioaktivní značky. Místo radionuklidů jsou používány především:

  • enzymy
  • látky, které přímo vykazují fluorescenci nebo luminiscenci
  • enzymy, které katalyzují vznik takovýchto látek
  • latexové částice
  • molekuly, které tvoří volné radikály
  • viry (bakteriofágy).

Tyto značky (enzymy, fluorofory, luminofory a další) se však podstatně liší svou velikostí a tím i možným vlivem na imunoreaktivitu značeného indikátoru (Obrázek 7).

Obrázek 7. Relativní velikosti látek k přípravě indikátorů

Podle typu neradioaktivního indikátoru je volen optimální způsob detekce. Místo měření radioaktivity se tak užívá principů:

  • kolorimetrie - měření absorpce světla roztokem zbarveným po proběhlé enzymatické reakci
  • fluorometrie - měření fluorescence indikátorů nebo vzniklého produktu enzymatické reakce
  • luminometrie - měření produkce světelných kvant luminiscenční reakce
  • nefelometrie - měření rozptylu světelného záření na povrchu částic
  • turbidimetrie - měření zeslabení světelného záření vlivem zákalu roztoku
  • počítání částic - počítání částic určité velikosti poté, co proběhla imunochemická reakce.

V kapitole Imunoanalytické technologie jsou u některých typů imunoanalytických metod blíže vysvětleny principy generovaní jejich signálu a detekce.

Literatura

  1. Lapčík O. Od vyvrácené hypotézy k Nobelově ceně. Vesmír 2009:88, 704-707.
  2. Zichová M., Šafarčík K., Hušák V. Vyšetřovací metody in vitro v nukleární medicíně. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1993, 124 p.
  3. Wild D. (Ed.). The Immunoassay Handbook, 3rd Edition. Elsevier Ltd., 2005, 930 p.