Laboratorní vyšetření u diabetu

• delší lačnění u osob se sníženou zásobou glykogenu v játrech (novorozenci, zejména nedonošení, dále cirhotici); 
• endokrinopatie (hypothyreóza, nedostatečnost nadledvin, nedostatek β-buněk pankreatu, hypopituitarismus aj.);
• poruchy absorpce glukózy ve střevě (sprue, steatorea, celiakie); perorální podání akarbózy;
• předávkování inzulinu – příliš velká dávka vzhledem k příjmu glycidů;
• velká fyzická námaha;
• předávkování perorálních antidiabetik (deriváty sulfonylurey);
• intoxikace alkoholem – hromadící se NADH inhibuje glukoneogenezu;
• novorozenci diabetických matek – po porodu přestává přísun glukózy přes placentu, přetrvává však zvýšená produkce inzulinu;
• nesidiom pankreatu (= inzulinom) – nádor β-buněk Langerhansových ostrůvků, hypoglykémie může být záchvatovitá;
• hereditární onemocnění, např.
• glykogenóza 1. typu (nalačno pro neschopnost nemocných štěpit jaterní glykogen);
• galaktosémie, intolerance fruktózy (po příjmu příslušného cukru). 

Fyziologicky klesá glykémie v těhotenství, ve spánku, po značné fyzické námaze, při hladovění, postprandiální hypoglykémie následuje zejména po jídle bohatém na sacharidy.

Z příčin hyperglykémie podrobněji zmíníme relativně častou stresem indukovanou hyperglykémii. Inzulin je jediný hormon, snižující glykémii. Naproti tomu existuje množství hormonů, které mají opačný, tedy hyperglykemizující účinek. Při převaze těchto hormonů nad inzulinem dochází k hyperglykémii. Nejčastější je hyperglykémie vyvolaná nadprodukcí tzv. stresových hormonů.

Při stresu je nutné zajistit dostatek snadno využitelné energie pro svalové i jiné buňky, tedy dostatek glukózy. Zajišťují to katecholaminy, resp. adrenalin, který podporuje štěpení jaterního glykogenu, a glukokortikoidy (kortizol), které navíc stimulují glukoneogenezu. Každý nemocný v těžkém stavu je ve stresu; patří sem nemocní po operacích, úrazech, na jednotkách intenzivní péče, po infarktu myokardu či iktu, s těžkým zánětlivým onemocněním apod. Proto lze u všech těchto nemocných očekávat hyperglykémii. U těchto nemocných je třeba aktivně regulovat glykémii: měla by se pohybovat mezi 7–10 mmol/L; při nižší hodnotě hrozí hypoglykémie, vysoká hodnota zhoršuje přežití nemocných v kritickém stavu. Chceme-li u nich testovat glukózovou toleranci, je třeba počkat nejméně 6 týdnů po odeznění akutního stavu.

K dalším možným příčinám hyperglykémie patří:

• nadprodukce adrenalinu (feochromocytom, paragangliom) – adrenalin stimuluje štěpení jaterního glykogenu;
• nadprodukce glukokortikoidů (Cushingův syndrom) nebo dlouhodobá léčba vysokými dávkami glukokortikoidů – glukokortikoidy stimulují glukoneogenezi;
• nadprodukce dalších hormonů s antiinzulinovým účinkem (thyreoidální hormony, růstový hormon, prolaktin);
• onemocnění pankreatu s destrukcí Langerhansových ostrůvků (akutní či chronická pankreatitida, hemochromatóza, karcinom pankreatu);
• centrální hyperglykémie (traumata, edém či tumor mozku, encefalitida);
• stavy po gastrektomii (zrychlená pasáž glukózy do střeva a její zvýšená absorpce);
• vliv léků (glukokortikoidy přirozené i syntetické, thiazidová diuretika, některé fenothiaziny, perorální kontraceptiva, adrenalin, fenylhydantoin, kyselina nikotinová aj.).