Laboratorní vyšetření u diabetu

9. Stanovení inzulinu a C-peptidu

Jak inzulin, tak i C-peptid lze stanovit imunochemickými metodami za pomoci specifických protilátek, v praxi se však běžně neužívají. Protože β-buňky pankreatu secernují inzulin i C-peptid v ekvimolárním množství, lze považovat C-peptid za ukazatel endogenní sekrece inzulinu. Na rozdíl od stanovení inzulinu není hladina C-peptidu ovlivněna exogenním inzulinem a event. přítomnými antiinzulinovými protilátkami. Stanovení C-peptidu má tedy význam pro posouzení reziduální sekrece inzulinu u nemocných s diabetem 1. typu, svůj význam má i u hypoglykémie nejasné etiologie. Vznik C-peptidu z proinzulinu byl popsán v této kapitole.

Kvantifikace inzulinové rezistence

 Inzulinová rezistence je typická nejen pro diabetes mellitus 2. typu, ale i pro tzv. metabolický syndrom. Zejména pro hodnocení léčebných opatření je někdy třeba objektivizovat inzulinovou rezistenci a hodnotit její stupeň. Slouží pro to několik způsobů, z nichž však žádný nepatří k rutinním vyšetřením.

HOMA (Homeostatic Model Assessment) index se počítá ze sérové koncentrace glukózy a inzulinu nalačno.

Inzulinová křivka – jde vlastně o orální glukózový toleranční test, prodloužený na tři hodiny po perorálním podání glukózy. Inzulinová rezistence se projeví nadprodukcí inzulinu, tedy hyperinzulinismem.

Euglykemický hyperinzulinemický clamp je provedením nejsložitější. Testovanému je v i. v. infuzi podáván stále stejnou rychlostí inzulin a současně dostává infuzi s glukózou. Její rychlost se mění tak, aby se hodnota glykémie pohybovala mezi 5–5,5 mmol/L. Inzulinová rezistence se projeví sníženým množstvím glukózy, které je potřebné podat pro udržení euglykémie.